Ne každý vědec je nutně skeptikem, ač by to tak snad v ideálním světě býti mělo, ne každý skeptik je nutně vědcem, měl by však možná míti alespoň zběžnou představu o vědecké metodě i obecně o vědě a jejím fungování. To je teorie; propojení vědy a skepticismu má v praxi rozměry ještě další. Tak například jsou vědci i skeptici v pohledu mnohých zastánců alternativních medicín, konspiračních teoretiků i nadšených propagátorů všelikých pavědeckých hračiček označováni za lidi necitlivé, uzavřené ve svých matematických formulích a limitované vědeckými škatulkami možného a nemožného.
Když jsem dnes v posledním čísle časopisu Týden narazila na nesmírně milý rozhovor se zoologem Danielem Fryntou, okamžitě mne napadlo, že bych na něj chtěla právě v souvislosti s domnělou emocionální chudobou vědecké a skeptické obce upozornit na facebookové stránce Českého klubu skeptiků Sisyfos nějakým kraťoučkým textíkem o vztahu vědy a skepticismu, vzhledem k délce vzniklého textu však bude formát blogu vyhovovat přeci jenom více než facebookový status.
Daniel Frynta je přesně tím člověkem, který dokáže ve všech svých veřejných vystoupeních, jakož i při osobním setkání (což mohu sama dosvědčit) ukázat hluboké lidství členů vědecké komunity, aniž by přitom jakkoli kompromitoval nutnou metodologickou správnost svého bádání. Vzpomínky na dětství, sentimentální vztah k hadům a nadšení z objevů v rámci vlastního výzkumu jsou střídány poznámkami o nutnosti ověřovat a prověřovat správnost vědeckých výsledků, i kdyby šlo „pouze“ o hodnocení krásy hadů domorodými Papuánci. „My vědci jsme skeptičtí“ – nejen, ale především k našim vlastním objevům.
Ale proč? Ptá se nejeden alternativec, šaman či průkopník nevyčerpatelných zdrojů vesmírné energie? Mozek nás zbytečně omezuje, srdce nám řekne vše, co vědět potřebujeme. Pokud cítíme, že něco funguje, tak to funguje. Nepotřebujeme vědět proč a jak, stačí, když dáme lidem naději. Standardní medicína si s každou nemocí poradit neumí, a my těm lidem přece chceme pomoct, proč jim vymlouváte využití našich služeb?
Protože bez důsledné vědecké práce, kritického myšlení, dvojitě zaslepených experimentů a správně vyhodnocených statistických dat nikdy nevíme, co vlastně děláme, zda to skutečně funguje, a jakým způsobem by bylo možné naši činnost ještě vylepšit. Protože skutečnost, že medicína nezná lék na všechny druhy rakoviny, opravdu neznamená, že vás z ní vyléčí sluchátka přiložená na čelo a temeno hlavy. Protože naděje přidaná k tabletě účinného léku je přesně o ten účinný lék lepší, než naděje přidaná k cukrové piluli, o naději přidané ke sklenici jedovaté bazénové desinfekce ani nemluvě.
V rozhovoru se dočteme: „Bez zapojení emocí by nešlo chránit přírodu, ale vpustíme-li jich tam příliš a neohlídáme-li, jestli jsou na správném místě, můžeme napáchat víc škody než užitku.“ Pro příklad netřeba chodit daleko. Zrovna před rokem vypustili takzvaní ochránci zvířat z farmy v Dolní Cerekvi asi dvě stovky chovných norků. Některé se podařilo odchytit, řada jich však unikla a dodnes je údajně možné narazit v okolních lesích na jejich mrtvolky. Norci neuvyklí životu ve volné přírodě po vypuštění trpí značným stresem, a přečkají-li ho a naučí-li se v přírodě fungovat, ohrožují pro změnu naše domácí kunovité šelmy. Takováto „ochranářská“ akce tak končí v lepším případě prohrou vypuštěných zvířat (která v převážné většině případů prohrávají vlastní život), v horším případě pak i naší vlastní přírody (o problémech se zavlečenými druhy živočichů si můžete na internetu dohledat dostatek materiálů).
Ano, tohle je ekologie. V odvětvích typu alternativní medicína však slova Daniela Frynty platí neméně. Nepotřebujeme lékaře, který nad námi vybrečí rybník, potřebujeme lékaře, který ví, co dělá. Alternativní léčitel se může zdát citlivější, trpělivější, milejší a po všech stránkách sympatičtější než normální lékař, bez prověřených diagnostických nástrojů a léčebných postupů nám je však každá emoce k ničemu. Pokud si zlomíte nohu, také si ji nejdřív necháte srovnat a zasádrovat, a pak se teprve, považujete-li to za nutné, začnete prolévat nebo snad polévat Savem, proč tedy s bolestí v krku chodit nejprve za chiropraktikem, ať už ho máte seberaději?
Měli bychom rezignovat na větší míru zastoupení emocí a empatie v medicíně a ve vědě? Určitě ne. Ale přidejme je – v rozumné a zvládnutelné míře – skutečně do medicíny a do vědy, k prověřeným postupům, k řádně prováděné práci, a naopak se nedivme, je-li občas pro některé lékaře či vědce zajímavější naše nemoc než my samotní. V nepříliš povedeném thrilleru Žízeň říká postava vodního inženýra hraná Adamem Arkinem (doktor Aaron Shutt z Chicago Hope) parazitologovi rozplývajícímu se nad vynalézavostí jednobuněčného Cryptosporidia: „Pane doktore, až budete mít někdy děti, a někdo vám poví, že parazit, který je zabíjí, je zajímavý, dáte mu přes ústa.“* Asi jo. Ale je to ošemetné. Stejně, jako se nechrání nehezká či nenápadná zvířata, kdo zkoumá parazity, kteří nejsou ničím zajímaví? A kdyby snad byl někdo přinucen, jak moc naplno do takového výzkumu půjde? Potřebujeme lidi nadšené více z eboly než z možných zisků – aby se zkoumala ebola a nikoli marketingové možnosti případného polopovedeného léku. Naše srdce je často v předmětu našeho výzkumu, tam nás to baví, tam to máme rádi – a proto si výzkum nechceme pokazit špatnými metodami, pustými spekulacemi a „magickým myšlením“. To, co se jeví jako bezcitnost, může být často jen převtělenou vášní.
Mimochodem, kolik vášně se asi skrývá v oblastech, které, když se jim věnujete skutečně pořádně, nesouhlasí s fyzikálními principy tohoto vesmíru? Do čeho potom takový léčitel dává svou vášeň? To je otázka do pléna…
* Cituju po paměti.
Chcete-li se sami zapojit do pokusů zejména z oblasti evoluční psychologie, navštivte naši webovou nebo facebookovou stránku. Na facebooku se můžete rovněž dozvídat zajímavosti z naší laborky i z jiných koutů vědeckého světa a soutěžit o zajímavé ceny.
A pokud vás zajímá naopak něco z našeho skeptického rybníčku, web Sisyfa i naše facebooková stránka jsou vám, samozřejmě, rovněž k dispozici.
