Tak máme zase to výročí. Čeho? No přece toho dne, od kterého to jde všechno jenom z kopce. Aspoň to kolem sebe slýchám častěji, než by mi snad i bylo milé. Nemyslím si to. Předně si nemyslím, že by snad vůbec bylo možné jít z toho absolutního dna, kam jsme byli na předlouhých čtyřicet let vrženi, ještě někam z kopce. A rovněž tak si nemyslím, že by se polistopadový vývoj ubíral nějak zásadně špatným směrem. Ano, jsme na houpačce; ano, nedávno proběhlé volby stály za... no, prostě nás ještě zřejmě něco stát budou. Ale pod ten listopad jsme dosud neklesli. A dá-li vůle lidu, snad už ani nikdy neklesneme.
Přesto. Jak jsem se dnes večer dívala na dokumentární film Občan Havel, napadla mne neveselá myšlenka, že my jsme si to nejlepší už vlastně vybrali. Lidé, kteří stáli u zrodu našeho státu, jak toho Československého v tom dávném roce 1918, tak toho současného, postkomunistického, byli tím nejlepším, v co jsme vůbec mohli doufat. Masaryk a Havel. Který stát, obzvláště s tak krátkou svobodnou historií, se může pyšnit takovými dvěma osobnostmi? Jak ještě můžeme chtít víc? A chceme vůbec?
A v tom je možná právě ta potíž. My bychom snad i chtěli, ale dokážeme vůbec kdy dostát takovému závazku? Může snad někdo v této zemi vstát a s upřímnými přesvědčením říci: "Ano, já tu laťku nesnížím."? Pan Prezident Havel - neříkám bývalý, neb on je ztělesněním toho slova a nikdy jím být nepřestane - u nás zavedl standard šarmantního prezidenta s mezinárodní reputací, člověka, který vždycky stojí za tím, co je správné. Dovedl naplnit svou funkci v těch nejdůležitějších bodech: jako reprezentant našeho národa i jako jeho zrcadlo, reflektující naše přednosti i nedostatky; byl zosobněním naší naděje.
Snad jsme si to dříve ani neuvědomovali. V těch prvních chvílích snad - když jsme si s nosy nalepenými na rádia či televize prvně dovolili letmo připustit, že naším prvním prezidentem bude právě on, Václav Havel; to byl zázrak. V jedné chvíli došlo k té nejneuvěřitelnější a zároveň nejsamozřejmější věci, jakou jsme si vůbec mohli představit - no ano: kdo jiný? Kdo jiný!
Ale pak jsme zvolna začli střízlivět. Nežili jsme v pohádce. Náš svět se začal zlepšovat, ale brzy bylo jasné, že dokonalosti nikdy nedosáhne. Samozřejmě, to bylo jasné vždycky, právě proto, že nežijeme v pohádce. Ale kdo by si to v polistopadové euforii připouštěl? Kdo jiný by si měl tu kocovinu odskákat, než právě pan Prezident? Však to byl on, kdo nám tehdy sliboval to příslovečné modré z nebe. Stihli jsme zapomenout na všechny jeho přednosti a náhle byly vidět pouze nedostatky; a ještě mnohdy smyšlené. No dobře, s nástupem nového prezidenta už to řada z nás vidí zase trochu jinak - ony ty studené sprchy mají vážně něco do sebe. Někdy mám ale pocit, že jsme mu to probuzení se do reality nikdy zcela neodpustili.
Když jsem se pár let zpátky potýkala se svou zkouškou dospělosti, přichystal si na nás osud v podobě učitelského sboru zajímavé zadání maturitní slohové práce - úvahu na téma citátu Vladimíra Holana "List nemusí tě, Bože, prosit o nic, dal jsi mu růst a on to nepokazil." Tehdy jsem spíše vytušila, co bych tak asi měla psát, a nutno říci, že to vyšlo. Dnes už bych věděla, kterak se zadáním naložit.
Pan Prezident se také o nic prosit nemusí. Osud mu dal do rukou správu našeho státu v době, kdy jsme se po desítkách let zotročení prvními vratkými krůčky vydávali na cestu k vytoužené svobodě. A on to nepokazil. Na svém stromě byl prvním listem, a byť se i on někdy chvěl pod tlakem proměnlivé doby, o to byl pevnější.
A tak když dneska zapaluji svíčku, není to jen za ten zlom, za dnešní den, za první vánek naděje. Je to i za celé období, kdy v čele našeho státu stál největší Čech naší současnosti, pan Prezident Václav Havel. Přála bych si, abychom se alespoň, když už nám zřejmě nebude dáno nastavenou laťku překonat, cítili zavázáni udržením jeho standardu. Alespoň tolik úcty by si on i všichni ti, kteří stáli u vzniku tohoto státu i jeho bojů za svobodu, rozhodně zasloužili.
Pane Prezidente, děkuji, že jste se nám stal.
