Socka

Teď budu u řady lidí za hajzla. Vím to a počítám s tím. Nicméně se mi zachtělo se na toto téma rozepsat a tak to taky učiním. Máme svobodu slova, no ne? :) Před nějakou dobou se tu objevily články a s nimi spojené diskuse na téma socka – kdo to je a proč nám vadí nebo nevadí. Krátce jsem se jedné diskuse zúčastnila, ale formát příspěvku mi jaksi nestačil.

Pokud se chceme zamyslet nad tím, zda máme či nemáme důvod sockami opovrhovat, zda je to od nás správné, nebo jsme hnusní elitářští snobi bez špetky soucitu v těle, je třeba si definovat, co nebo kdo to vlastně taková socka je.

Vím, že se tu v řadě diskusí objevují názory, že socka je člověk, který má prostě málo peněz, a tudíž si nekupuje značkové oděvy, nesnídá v luxusních restauracích, nebo dokonce, považte, létá s nízkonákladovými společnostmi (na to ostatně narážel článek, který jsem tu mezi dalšími s touto tematikou zaznamenala jako první). Ale čí jsou to názory? Silně pochybuji o tom, že právě tohle je výplodem myšlení běžného inteligentního občana. Spíš bych sázela na nějakého toho snoba, ale těch tu snad nakonec zase nebude příliš mnoho.

Mezi jistou sortou populace bude jistě nabývat na síle i názor, že sockou je jednoduše každý nemajetný občan, který je nucen například pro svůj invalidní stav pobírat sociální dávky. Ani to se však nedá považovat za zcela standardní klasifikaci.

Pokud bych měla popsat svůj pohled na socku, a věřím, že podobný názor bude mít i řada dalších lidí, jistě si nevystačím ani s výší a zdrojem příjmů dané osoby, ani s (ne)důrazem na značkovost jejího oděvu a dalších atributů (například auta či mobilu). Podle mne jde mnohem více o životní styl a filosofii dané osoby, nežli o její majetkové přiznání.  

Socka je podle mne člověk pasivní, bez nějakých zvláštních zájmů a koníčků. Nemá rád svou práci a aktivně se zajímá zejména o to, jak se jí vyhnout. Je to člověk, který pobírá sociální dávky nikoli proto, že je vážně postižen či měl skutečnou životní smůlu, ale prostě proto, že nemá zájem pracovat, zvyšovat svou kvalifikaci či využívat příležitostí. Pokud dávky nebere, patrně by je brát chtěl, a tak si často stěžuje na ty šťastné, kteří je brát mohou. Běloch v takovém případě často nadává na cikány, kteří musejí pro získání dávek vynakládat mnohem menší úsilí, neb se vždycky mohou odvolati na rasííísmus. Dá se očekávat, že takový člověk bude nejzarytějším rasistou, protože mu budou vadit i cikáni pracující a zodpovědní – nikdy nepochopí, proč se, proboha, snažej, když oni by to flákání se měli snazší nežli on! Vlastně na něj vrhají špatné světlo, hanba jim!

Ale bytí sockou nespočívá pouze v přístupu k práci, jde o komplexní přístup k životu. Socka nebude ve svém volném čase pomáhat jiným, starat se o své okolí anebo zdokonalovat sama sebe. Socka si načne pivo a rozvalí se k fotbalu – a vydrží tak trávit třeba celý víkend, dovolenou, anebo veškerý svůj život mezi formalitami v podobě procházek na pracovní úřad. Pochopitelně „vysedávání u fotbalu“ můžete klidně nahradit sledováním telenovel, popíjením v hospodě či libovolným jiným zabíjením času mezi jídlem a spánkem.

Co se nákupu zboží týče, zde se dají socky roztřídit do několika kategorií. Socky, které náhodně přišly k penězům (obvykle ne vlastním přičiněním, ale např. výhrou nebo dědictvím), se budou zaměřovat na značkové věci, aby se mohly chvástat svým nijak nezaslouženým jměním.  Ovšem většina socek je vlivem svého liknavého přístupu k práci spíše nemajetná. Tyto půjdou po nejlevnějších věcech – zcela nejlevnějších, tzn. naprosto bez ohledu na kvalitu dané věci, a tyto nejlevnější věci budou nakupovat ve velkém. Podstatou věci je, že socka o svých činech nepřemýšlí, a tak utratí spoustu peněz za pomeranče v akci, prostě proto, že jsou levné. To, že je nestihne všechny zkonzumovat dříve, než se zkazí, či dokonce to, že důvodem akce je jejich už tak dost pokročilý stupeň rozkladu, v úvahu nebere. V nákupních seznamech socek je také vidět jistý posun priorit. Například každodenní nákup bulváru je mnohem důležitějším bodem, než třeba o něco málo kvalitnější strava pro děti – salám za pár kaček na deka je přece taky maso a bez Blesku se nedá žít!

Zajímavým rysem socek je také jejich stádovost a „cobytomuřeklisousedidovost“. Socka tak má často doma starý rozpadlý nábytek, spoustu špíny, nulové množství kulturních záležitostí typu knih či dobré hudby (ČR Vltava nám přece stačí), a na práci by tam nesáhla, ani kdyby jí za to měli zaplatit. Ale venku na zahradě má pěkně posekanou trávu (na balkoně pěkně upravené muškáty), u dveří obrázek světoznámého umělce (pochopitelně v podobě zarámovaného listu z kalendáře, ale je vidět zájem o umění, vždyť znají i Renoira!), poslední peníze utratí za honosný květináč s v současnosti nejmódnější květinou + zapíchnutou zahradní lampičkou, a čas od času se nechávají vidět, jak s košťátkem pulírují chodník (myjí okna). Socka nemá fantazii – její obydlí či oblečení v sobě jen málokdy zahrnuje něco originálního. Věci se kupují, až když je má někdo jiný – až když je u někoho vidíme. A musí jít o věci běžné, nepříliš vyčnívající, zcela nekontroverzní, protože co by tomu řekli… no, však to znáte sami.

Po finanční stránce je socka obvykle typem nespořivým, nechápe, proč by si měla kupříkladu spořit na důchod (vždyť taťulda stát ji přece hlady chcípnout nenechá) nebo na  stavební úpravy svého obydlí (kdo by se staral?). Žije od výplaty k výplatě, respektive od dávek k dávkám, a většinu svých volných peněz utratí za kultůru (čti Blesk a pivo). Najdou se i výjimky v podobě socek spořivých. Tyto socky však nespoří na důchod (v něm budou spořit taky), na něco konkrétního, z čeho by mohli mít radost (pěknou pohovku či kožené sáčko), na praktické věci (aby mohla děcka na vysokou a nedřela při ní na plný úvazek – ostatně, k čemu vysoká?) nebo prostě pro jistotu, for rainy days, jak by řekli inglišmeni (opět: stát se postará). Socky spoří z jediného důvodu: aby působily dojmem mučedníků a moudrých lidí. To víte, já musím jíst jenom shnilé papriky a nosit ten dvacet let starý baloňák, protože jinak bych přece nic neušetřila! To přece nejde, kupovat kvalitní věci, na to já nemám. Jít do divadla? Prosimvás, copak nevíte, kolik to stojí? Když se jich zeptáte, na co že si to vlastně šetří, neodpoví, anebo se budou ohánět obecnými řečmi jako „na důchod“ (a to dokonce i v případě, že v tom důchodu již přes dvacet let jsou) anebo „no to se přece musí“! Tento druh socek patří obvykle mezi socky zelené, totiž zelené závistí – protože každý, kdo si občas koupí něco milého, utratí nějaký ten peníz za návštěvu opery a vůbec si na rozdíl od nich dovoluje skutečně žít, je podle nich zloděj a ničema. A považte, vůbec si nespoří, utratí vše, co mu přijde na účet! Co až se mu něco stane, to mu pak budeme platit my ze státní kasy! Koho zajímá, že dotyčný má na rozdíl od spořivé socky opravený dům, takže mu střecha jen tak nespadne, důchodové a úrazové připojištění, která mu odcházejí rovnou ze mzdy – právě pro případ horších časů, a děcka, která dostal na vysokou, takže jej snad jednou v nouzi zajistí. Má se líp než socka, a to je jeho hlavní zločin. Měl by se stydět.

Teď to samozřejmě vypadá, jako kdybych za socku považovala každého, kdo se čas od času koukne na fotbal, koupí zeleninu ve slevě nebo nemá čas od času na divadlo. Tak to samozřejmě není, jde o souhru více faktorů a hlavně míru, do jaké se člověk podle výše uvedených kritérií chová. Každý z nás potřebuje čas od času vypustit – někdo se podívá na fotbal, jiný přečte detektivku, a pak zase šup k jiné činnosti. Socka ne, pro socku je pivo u fotbalu smyslem a hlavní náplní života. Odchod do práce či na úřad je pro socku jen podobně nemilým nutným zlem, jako třeba návštěva toalety. Hlavní je fotbal. A opovažte se mi do toho kecat! Stejně tak se člověk nestává sockou v okamžiku jednoho nákupu zlevněných potravin. Jde o to, že socka u nákupu nepřemýšlí, prostě kupuje to, co je levné. Normální člověk porovnává cenu s kvalitou, vybírá pečlivěji, přemýšlí. Pomeranče jsou zlevněné, dobře, pár si jich koupím. Pár – víc ne, nesnědl bych je a zkazily by se. Mám málo peněz, ale dal bych si něco opravdu dobrého? Dobře, dnes se obejdu bez novin a raději těch patnáct korun připlatím za kvalitnější uzeninu.

Přístup a myšlení. To jsou hlavní věci, které odlišují socku od člověka. Přístup k práci, k volnému času, k okolí, k ostatním lidem. Přemýšlení nad tím, co děláme, co kupujeme, čemu dáme přednosti.

Dobře, a když tedy máme jistou představu o tom, kdo je to taková socka, jak bychom se k ní tedy měli stavět? Teoretické přístupy jsou samozřejmě tři:

- Pozitivně. Koneckonců, socky jsou také lidé. Měli bychom se nad nimi v jejich smůle (spočívající především ve zděděné povaze) slitovat a finančně i slovně je podporovat. Chudinky malé, za svou blbost a lenost přece nemohou.

- Neutrálně. Co je nám do socek. Když se nebudou starat o nás, nebudeme se starat my o ně.

- Negativně. Jsou to mrchy líné, které nepracují nikoli proto, že nemohou, ale prostě proto, že nechtějí. To by se nemělo tolerovat a už vůbec bychom je neměli živit a podporovat z našich kapes.

Já jsem pro třetí přístup. Zaprvé je nutno zdůraznit, že není pravdou, že nám socky nijak neškodí. Škodí nám hned v několika směrech – ubírají nám státní finance, které by se daly vložit do něčeho mnohem užitečnějšího, například do školství či zdravotnictví. Víte kolik peněz by se ušetřilo, nevyplácet sociální dávky sockám? Podporují nekalé praktiky obchodníků a naopak podrážejí kvalitní výrobky – svými požadavky na co nejlevnější zmetky, zcela bez ohledu na kvalitu, či na nekvalitní zábavu a zpravodajství (drby a ekšn!) vytvářejí velkou poptávku právě po těchto šmejdech, zatímco po kvalitě skoro jak by neštěk pes. A obchodníci se jen smějí, protože servírovat masám shnilou zeleninu je stejně snadné, jako servírovat shnilý bulvár. Vymyslet zprávu je přece o dost levnější, než by bylo pátrání po skutečnosti. A když pak bulvár stojí stejně jako seriózní noviny, ale prodeje má vyšší, seriózní noviny se přizpůsobí, neseriózní – jinak by krachly. A obchody s kvalitními potravinami? Inu, ty už krachly. Nevěříte mi? Přečtěte si třeba <a href=“http://instinkt.tyden.cz/rubriky/tema/popelnice-evropy_24549.html“>tento článek z Instinktu</a>.

V neposlední řadě nám pak socky berou svobodu. Svou poptávkou po tom, aby za ně všechno rozhodoval a zařizoval stát, protože ony chtějí čučet na fotbal, snižují rozhodovací práva lidí, kteří o to nestojí.  Svými hlasy stranám, které nabízejí jednodušší život sockám, berou svobodu všem ostatním.

Socky je třeba převychovat. Jak? Tak, že jim prostě ty peníze z rukávu sypat nebudeme, znemožníme jim vykroutit se ze zaměstnání, která vykonávat mohou, donutíme je ke zvyšování kvalifikace. A novým generacím budeme ve škole stále dokola opakovat, že takhle to prostě nejde, že životní styl socek je koncentrované zlo, a že jednou, až naše společnost skutečně dospěje, bude za každou sockou stát dozorce s bičem – tak neriskujte, třeba se to stane ještě za vašeho života.

Co se pozitivního nátlaku týče, byla bych pro větší informovanost ohledně možností rozumného spoření (důchodové pojištění, úrazové připojištění), kvality kupovaného zboží (informační brožurky o tom, na co máme hledět při posuzování ceny a kvality výrobku, případně jak si máme stěžovat na nedostatečnou kvalitu prodávaného zboží),  možností volnočasových aktivit a podobně. Vzhledem k tomu, kolik stromů padne na nekonečné reklamní letáky diskontních řetězců, ta trocha lesa navíc za větší informovanost veřejnosti by se jistě vyplatila.

Pochopitelně netvrdím, že řešení problémů se sockami je snadná a krátkodobá záležitost. Bude to obtížné a bude to bolet. A stejně se to nepovede zcela, protože jak tvrdí okřídlená věta, lidská blbost je věčná. Nicméně je na čase skoncovat se socialistickými nesmysly o tom, že socka je skvělý tvor, kterého bychom si měli hýčkat. NE! Je na čase dát sockám najevo, že jejich životní styl je pro společnost jednadvacátého století nepřijatelný a jestli u něj chtějí setrvávat, nechť si ho tedy laskavě financují sami a nejlépe se odstěhují někam, kde pečení holubi (uplácaní z masokostní moučky s přídavkem rostlinného tuku) sami létají do huby, kde je zdravotnictví a pivo zcela zadarmo a kde línej hospodář, dobrej hospodář.

My vás tady nechcem.

A teď mne, socky, klidně sežerte.

Autor: Jelena Příplatová | sobota 19.9.2009 15:02 | karma článku: 24,25 | přečteno: 2644x
  • Další články autora

Jelena Příplatová

17. listopad a Santa Claus

14.11.2016 v 13:44 | Karma: 10,47

Jelena Příplatová

O školách a holubnících

16.6.2015 v 14:02 | Karma: 15,65

Jelena Příplatová

Ukradené děti

30.11.2014 v 10:15 | Karma: 15,82

Jelena Příplatová

Štyry ráno

7.11.2014 v 5:18 | Karma: 10,84

Jelena Příplatová

My vědci jsme skeptičtí

6.11.2014 v 16:37 | Karma: 20,08

Jelena Příplatová

Zelení už vědí

19.5.2010 v 23:06 | Karma: 13,03

Jelena Příplatová

S bambitkou na multikulti

25.10.2009 v 20:01 | Karma: 10,23

Jelena Příplatová

Hledej práci nebo mlč

25.10.2009 v 16:26 | Karma: 15,34

Jelena Příplatová

Weak Mind

23.7.2009 v 4:33 | Karma: 11,44

Jelena Příplatová

A ještě k té fantazii

15.7.2009 v 2:53 | Karma: 15,05

Jelena Příplatová

Festival fantazie 2009

15.7.2009 v 0:20 | Karma: 15,70

Jelena Příplatová

List nemusí tě, Bože...

18.11.2008 v 11:09 | Karma: 14,49
  • Počet článků 21
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 1352x
Politicky nekorektní internetový troll s biologickým pohlavím ženským, oba, troll i pohlaví, militantně antifeministického zaměření. Profesí eviluční biolog, zájmově vědecký žvanil. Adultní jedinec s antitheistickými sklony, fanatik antifanatismu, fanoušek antiky.

Fair Warning: Ačkoli je zde žvanivý troll členem výboru Klubu skeptiků Sisyfos a spolku Ateisté ČR, jakož i zaměstnancem Katedry filosofie a dějin přírodních věd PřF UK, názory publikované na tomto blogu jsou výhradně jeho vlastní, a v žádném případě je, pod pohrůžkou umlácení Flegrovou učebnicí evoluční biologie, nelze zaměňovat s oficiálními stanovisky libovolné organizace, v níž kdy figuroval, figuruje, či figurovat bude. Případní udavači nechť se považují za seznámené s faktem, že na mých pracovištích a v zájmových spolcích je moje prořízlá huba známa jen o málo méně než jejich matka.