Diskuse kolem školství a vzdělávání se někdy dostávají do pro mne zcela nepochopitelných rovin. Na výkřiky: "Matika je zbytečná!" jsem si už zvykla, a považuji je tak trochu za kolorit společnosti. Kvákání žab u rybníka
patří k přírodě, do společenských salónků zas patří ohrnování rtíků nad řadami, procenty a trojčlenkami, které ještě nikdy nikdo nepotřeboval, dokud si tedy nechtěl něco naspořit, či si snad pořídit libovolnou půjčku. Další směry úvah týkajících se vzdělávání však nabírají pro mne zcela neuvěřitelných dimenzí. Tak například jsem se - nikoli poprvé - setkala s názorem, že by si děti vlastně měly mít šanci veškeré svoje vzdělání naplánovat podle svého, a to již od nejútlejšího věku. Cituji z jedné facebookové debaty:
Děti jsou školou povinné jenom podle zákona, každý zákon se dá změnit, a pak už to budou jenom lidé. Proč by si lidé neměli vybírat, co se budou učit? Vždyť se mohou zeptat, mohou se dohodnout, mohou si nechat poradit, mohou vyzkoušet obory, mohou se pojistit na budoucí příjem a uplatnění a spoustu dalších věcí... A všechno se jde kdykoliv doučit. Ruku na srdce, ještě jsem neviděl nic, co bych v životě potřeboval, co bych se nedokázal doučit za dva měsíce, obvykle rychleji. Stojí za to kvůli těm dvěma měsícům udělat z milionů lidí otroky?
Podotýkám, že šlo o reakci na mou poznámku, že děti základní školou povinné si asi tak úplně svoje budoucí studium volit nemohou, neb na to nemají kapacitu (zkušenostní, znalostní), nebavíme se tedy o starších náctiletých, ale skutečně o dětech se vším všudy, šest, sedm let a tak dále. Spolu s dalšími výroky dotyčného považuji celou záležitost za dokonalou ukázku mimořádně hlubokého odtržení od reality. Pochopitelně o přesné hranici toho, kdy se dítě stává dospělým, se můžeme bavit. Ta čára je arbitrární jako cokoli v přírodě - čára mezi druhy organismů, čára mezi kojencem a batoletem, čára mezi embryem a plodem, a v mnoha případech i čára mezi životem a smrtí. U ring species nevíme, kdy začíná nový druh a kdy končí ten starý, u vegetativních stavů, kdy za člověka dýchají přístřoje, a mozkové vlny jsou takřka neznatelné, nevíme, zda jde ještě o živého člověka, děti se vyvíjejí různě rychle, co umí jedno ke konci kojeneckého věku zvládá jiné na začátku batolecího, holčičky mají plus mínus vyvinuté všechny orgánové soustavy dříve, než kluci, kterým se ještě dotváří vylučovací soustava, měla by být čára mezi embryem a plodem jiná pro holčičky a pro kluky? (<rejp do feminismu> A nebylo by to džendrově nekorektní? Vždyť jsme přece úplně stejní! Všichni! Povinně! :) </rejp do feminismu>)
Všechny čáry (všechny šuplíčky na naše kategorie) děláme arbitrárně (no dobře, skoro všechny, pokud máte na hodině stereometrie nakreslit čáru, příliš prostorů na dohody vám to nedává), na základě zkušeností a potřeb. Děláme je nikoli za účelem oprese druhých, ale jednoduše proto, že bez alespoň přibližné představy o definicích, hranicích toho či onoho, bez jakýchsi myšlenkových modelů tohoto světa, nemůžeme myšlenkově uchopit a následně pochopit vůbec nic, natož s tím jakkoli pracovat. V tomhle má Bible pravdu, člověk musí nejprve pojmenovat, a pak teprve vládnout (zvládnout, ovládnout, uchopit, umět, spravovat) protože jinak se prostě s přírodou včetně Homo sapiens pracovat fakt nedá. Nebudeme od přístrojů odpojovat člověka, který je v narkóze po operaci zlomený nohy, ale u mozkové smrti, kdy už šance na uzdravení opravdu není, je rozumné se pro to rozhodnout. Víme přesnou hranici, kdy má člověk ještě naději, a kdy už ne? Ne. Ale dokážeme rozeznat, že někdo už je přece jenom za čárou, a někdo ještě zdaleka ne. Do stadia batolete se každé dítě dostane trochu jindy, ale pokud chceme vydat seznam výživových doporučení pro batolata, asi je vhodné stanovit nějakou časovou hranici, aby se rodiče měli čeho chytit a necpali pětileté dítě sunarem a kojence čočkovou polévkou. U některých druhů si ty přesné čáry opravdu nenalajnujeme, a v situaci ohroženého je každý druh při úplně jiné velikosti populace; pokud ovšem chceme chránit ohrožené druhy živočichů, musíme mít nějakou představu o tom, jak chápeme "druh" a jak chápeme "ohrožený".
A teď s těmi dětmi. Zdali existuje nějaký biologický, psychologický nebo jakýkoli jiný než formálně stanovený rozdíl mezi člověkem, kterému bude osmnáct zítra, a člověkem, kterému bylo osmnáct včera? Pochopitelně že ne. Jenom naprosto zaslepený jedinec může ovšem trvat na tom, že stejně tak není rozdíl mezi osmnáctiletým a desetiletým, anebo dokonce osmnáctiletým a novorozencem. Novorozenec si nemůže vybrat, jestli chce látkové nebo jednorázové pleny, pětileté dítě nedokáže posoudit, jestli mu k něčemu bude školní výuka, a ještě v těch patnácti, kdy si člověk volí střední školu - a zároveň s ním mlátí puberta a další biologické vlivy - je vhodné mu s výběrem dalších studií přinejmenším poradit.
Pětileté dítě není idiot, a neměli bychom se k němu tak tedy ani chovat. Nemá však dosud příliš hlubuké znalosti a zkušenosti s tímto světem. Neví, co je trojčlenka, neví, že se to naučí v matematice, a neví, že ji pravděpodobně bude někdy v životě potřebovat - a tedy neví, že bude v životě potřebovat alespoň nějakou matematiku. Matematiku bude potřebovat rovněž sportovec, který bude chtít pochopit fyzikální část svých pohybových aktivit, a bude ji potřebovat sochař, který si bude chtít propočítat těžiště nějaké své ambicióznější sochy, aby mu plánované dílo nehupsnulo na nohu. Stejně tak jako všichni z nich budou v životě potřebovat číst, ale v pěti to nevědí, protože se beze čtení do té doby docela dobře obešli.
Kromě toho tady máme ještě takový detail, že zrovna výběr dalšího studia se neřídí ani tak formálním přechodem z jednoho životního stadia do druhého, ale spíš zakončením předchozího stupně vzdělávání, a tedy získání jistého objemu informací a zkušeností, které nám mohou pomoci ve výběru dalšího pokračování naší životní pouti. O nástupu na vysokou se rozhodujeme poté, co máme za sebou několik let středoškolského vzdělávání, o nástupu na střední po absolvování cca osmi let základní školy atp.
Troufnu si tvrdit, že pokud někdo jakoukoli věc, kterou kdy v životě potřeboval, ovládl za dva měsíce (taky si troufnu tvrdit, že dotyčný nikdy v životě nepotřeboval ovládnout poměrně hodně oblastí, protože řada věcí se za dva měsíce fakt naučit nedá), bylo to díky tomu, že měl za sebou velmi dobrou základoškolskou a středoškolskou průpravu. Představte si, že byste se chtěli naučit co já vím, spočítat si RPSN u hypotéky, ale neuměli jste číst ani psát, a už vůbec byste neznali základy matematiky. Sčítání, procenta, trojčlenka, nic... Dva měsíce? A co třeba taková kvantová mechanika. Ta běžně znamená tak čtyři roky hodně intenzivní dřiny. A teď si představte, že začínáte z úrovně člověka s dvěma třídami základky. Možná umí číst a psát, sčítat, a má hodně elementární představu o množinách. Slovo integrál v životě neslyšel, nezná klasickou mechaniku, neví, že světlo má vlnově-korpuskulární povahu... easy dva měsíce?
Ukažte mi pětileté dítě, které se jednoho rána probudí a řekne si: "Ha, za třicet let bych chtěl být odborníkem na kvantovou mechaniku. To znamená, že se zítra musím nechat zapsat na základní školu, a začít velmi intenzivně studovat matematiku. Někdy v páté třídě se mi do toho přidá fyzika. Hydrodynamiku mohu samozřejmě prospat, ale při optice bych měl dávat setsakra pozor! Včera jsem si dělal průzkum základních škol ve svém okolí, ta za rohem nabízí velmi dobrý výtvarný program, ale matematiku tam skoro nevyučují, protože tam stejně chodí samí budoucí sportovci..." Hovadina jak vyšitá? Yep.
Pokud bychom měli něchat výběr základní školy a obsahu jejího učiva na pětiletém dítěti, efektivně jim tak všem bez výjimky zkomplikujeme budoucnost, protože takové dítě fakt není schopné posoudit kvalitu školy, náplň jednotlivých předmětů, a jejich přínos pro jeho budoucnost. Navíc v té době ani neví, co mu půjde a co nikoli, a to dokud si to nevyzkouší. I kdyby se rozhodlo dělat za těch dvacet let kvantovou mechaniku, co když po deseti letech přijde na to, že ho matematika a fyzika vlastně nebaví, má z nich konstantně čtyřky, a možná by se měl zabývat něčím jiným... a třeba má nadání na malování a geometrii, a mohl z něj být skvělý architekt, jenomže v životě nenakreslil ani ň, výtvarku považoval za ztrátu času, a tak na ni nikdy nechodil. Řada lidí nemá ve dvaceti páru, co dál, a zkoušejí si několik škol za sebou, vážně chceme toto rozhodování posunou do věku pěti let? To je tak monstrózní krávovina, že mi vlastně přijde fascinující - jak to doprdele může někoho vůbec napadnout?
A ještě detail. V jedné z předchozích debat jsem se setkala ještě s názorem, že by i základní školy měly mít naprosto volné osnovy - každá základní škola by si mohla dělat naprosto co by chtěla. Místo evoluce učit kreaci, místo matematiky výtvrarnou výchovu a naopak, zrušit hodiny tělocviku... Za děti by vybírali rodiče, platili by školné, a za odměnu by dostali pro své dítě přesně to, co by chtěli. I tuto variantu považuji za značně nebezpečnou. Ani sebezodpovědnější rodič nemůže vědět dopředu, k čemu se bude jeho dítě hodit, co jej bude bavit, a nač bude mít síly. Z hlediska dalšího vývoje a nejlepšího základu pro budoucí uplatnění považuju za nejlepší nějaký státem garantovaný základ - pestré osnovy, v nichž se každé dítě setká s literaturou i s matematikou, s uměním i se sportem, s biologií i s fyzikou. Vyzkouší si, co mu jde a co jej baví, o střední škole už se rozhoduje na základně těchto zkušeností a po poradě s rodiči (a/nebo studijními poradci), a při výběru vysoké (či jiné cesty) už je celý rozhodovací proces především na něm samotném.
V žádném případě tu nechci tvrdit, že je náš školní systém bez chybičky. Sama mám mnoho výhrad, například bych byla pro výuku základů logiky, argumentace, a racionálního usuzování obecně, a to jak v mimořádných hodinách, tak v rámci jednotlivých předmětů (můžeme v hodinách fyziky určit, proč nebylo přistání na Měsíci zfalšované? Můžeme na hodinách biologie odmítnout většinu kreacionistických námitek proti evoluci? Můžeme se v matematice věnovat základům statistiky a pochopit, jak fungují metaanalýzy, které bez nejmenších pochyb vylučují účinnost homeopatie či jakoukoli souvislost mezi očkováním a autismem). Po této zemi jistě běhá nejeden člověk, který by měl řadu tipů na další pozitivní změny v našem školství. Takovou změnou ale není bezbřehá svoboda pro koholi od narození. Ke svobodě musí člověk trochu dozrát, a je smutnou skutečností, že někteří jsou nevyzrálí ještě v padesáti. Někde tu čáru ovšem i tak nakreslit musíme. Dítě je vychováváno, dospělý si svoje limity může v mnoha směrech stanovovat sám - a sám se hrabat z případného nezdaru. Škola, přinejmenším ta základní a podle mě i střední, tak stále není a nemůže být holubníkem. Kdo si chce lítat jako pták, musí se nejprve naučit ovládat svá křídla.
