Jeanette Winterson kdysi řekla, že sběr knih není koníček, ale obsese, zaměstnání, nemoc, závislost, fascinace a absurdita. Ti, co tak činí, musí tak činit. A ti, co tak nečiní, to považují za sestřenici sběru známek, sestru police s trofejemi, bastarda tučného bankovního konta a chabé mysli.
Když jsem tak včera odcházela z knihovny a modlila se, jak máme my ateisté ve zvyku, aby se mi ucho od kabely neutrhlo pod tíhou ukořistěného poznání, honila se mi ta slova hlavou.
Jsou tak pravdivá...
Myslím, že na světě je jen málo věcí, bez kterých bych se v životě neobešla. Jednou z nich jsou knihy.
Vyrůstala jsem s nimi od dětství a jen zřídka uplyne den, kdy bych nesáhla ani po jediné. Alespoň třeba na pár minut v metru.
Knihomolství je pro mne veskrze pozitivní vlastnost. Jestli někdy někde narazím na odznáček s nápisem Knihomol, nezaváhám, zakoupím a připnu si jej hrdě na hruď. O knihomolství však Jeanette nemluvila. Mluvila o vášni pro knihy jako takové, pro jejich hromadění - a to se mne jistě netýká, šla jsem přece z knihovny a nikoli z obchodu, jak by se na správného knižního sběratele slušelo.
Přemýšleli jste někdy o tom, co pro vás znamená knihovna? Jako by bylo nad čím přemýšlet, že? Knihovna je přece to místo, kam si člověk chodí zapůjčit či prostudovat knihy, které si nechce kupovat. Nedávno jsem o tom přemýšlela a napadlo mne, že můj pohled na knihovnu je poněkud transformován.
Knihovna je pro mne prodlouženou výlohou klasického obchodu knihami. Přijdu tam, vypůjčím si dvacet knih, doma si je prolistuji, zjistím, že jsou všechny hrozně zajímavé, ale určitě je nestihnu všechny přečíst před koncem výpůjční lhůty. Z toho samozřejmě plyne jediný rozumný důsledek: musím si je jít koupit! Pak budu mít na jejich přelouskání času neomezeně!
A tak jdu a na stole se mi začínají hromadit listy se třemi seznamy. Seznam knih, na které se chci podívat v knihovně. Seznam knih, které potřebuji sehnat (v antikvariátech, knihkupectvích, na netu, kdekoli). A konečně seznam knih, které už mám, a skutečně si je už chci a potřebuji přečíst.
A mimo seznamy se mi tu přirozeně kupí i knihy. V knihovně, na stolem na nočním stolku, na parapetu, v úložném prostoru postele (myslím, že okamžik, kdy si uvědomíte, že vybíráte novou postel podle toho, zda je v ní dostatek místa na knihy, je chvílí hlubšího poznání: ano, potřebuji pomoc), v krabicích od banánů naskládaných na podlaze. Věřte mi, až někdo vynalezne antigravitační vznášedla, budu první, kdo si je koupí. Vyšlu své knihy ke stropu - ten neomluvitelně nevyužitý prostor mi rve srdce.
Nadávám na ně. Pokaždé, když si ukopnu kus nohy o banánovku. Pokaždé, když mi moje čtyřnohá společnice shodí jednu z nich na hlavu. Pokaždé, když odhrnuji nános bichlí ze stolu, abych si měla kam položit notebook.
Vím, nesmířila jsem se s tím, ale vím to, že je nikdy nestihnu přečíst všechny. Nebo alespoň ne celé. Už mne napadají i takové šílenosti, jako že zkusím tu metodu rychločtení, kdy čtete jenom první a poslední větu z každého odstavce. No dobře, staré dobré Virginii bych to asi neudělala, ale jak se tak rozhlížím po stole... na Hájkovu Smrt v kterýkoli den, kdy otevřete moji knihu (věřte mi, tu chybu už jsem udělala) by to nakonec nemusela být až taková šílenost.
Každý den si říkám, že musím přijít s nějakou metodou, jak toho systematicky přečíst co nejvíc a zároveň jak omezit další pořizování knih na minimum. Rozumějte každý den už po několik let.
Zároveň si začínám bolestně uvědomovat fakt, že zatímco množství knih, které bych si chtěla přečíst (a pochopitelně i pořídit) v posledních letech exponenciálně roste, můj čas na skutečné čtení stejně intenzivně ubývá. V tu chvíli se mi před očima objevuje starý pohled, který mi kdysi přivezla mamča z frankfurtského knižního veletrhu. Je na něm dobře oháknutý chlápek se sklenicí vínka v ruce, za ním se tyčí řady regálů s pečlivě vyrovnanými svazky... a v textu stojí něco jako: "Lessen? Ich HASSE Lessen! Aber das Bestellung mach SO Spass!" V těch chvílích v duchu otrhávám kopretinu a říkám si: "Dopadnu tak? - Nedopadnu?"
Jsem hrdá na svou knihovnu i na fakt, že nejedno z těch písmenek tam skutečně našlo cestu k mému zraku a snad i někam hlouběji do mne. Na druhou stranu... ty známky by snad aspoň byly skladnější!
“Book collecting is an obsession, an occupation, a disease, an addiction, a fascination, an absurdity, a fate. It is not a hobby. Those who do it must do it. Those who do not do it, think of it as a cousin of stamp collecting, a sister of the trophy cabinet, bastard of a sound bank account and a weak mind.”
Jeanette Winterson
